Poslat dítě na terapii jako současný rodičovský trend
„S mým klukem není něco v pořádku,“ zaskočila mě jednou hláška od vedlejšího stolu v restauraci, kam jsem si odskočila na oběd. „Ustaraná“ matka dospívajícího syna poznamenala, že se jen poneviera a tváří jako ukřivděný filozof, přičemž si nemá na co stěžovat. „To chlapec má všechno, co si usmyslí, a nemusí ani prstem pohnout. Normálně přemýšlím nad tím, jestli ho nepošlu na terapii k psychologovi. „Následně ji v tomto nápadu podpořili i její kamarádky, které nepůsobily jako obětavé matky, kterým záleží na dobře svých dětí, ani zdaleka. Tipovala bych, že si spíše pamatují termín u svého kadeřníka než to, kdy se naposledy povídali či jen tak smáli se svými ratolestmi. V té chvíli mi napadlo jediné … Skutečně? Poslat dítě rovnou k psychologovi? Snad ty ženy ztratili zdravý rozum nebo mateřský instinkt? Rozumím, že v určitých případech je zásah psychologa nezbytností. Jsou věci, situace, se kterými si nemusí umět poradit ani rodič, ačkoli se velmi snaží porozumět. Avšak přece jen teenagera, který pravděpodobně potřebuje jen pozornost a projevit city, možná trochu usměrnit? V tomto případě jde spíše o pohodlné řešení ze strany matky, která chce odpovědnost přenést na třetí osobu. Smutné na tom je, že není jediná, jakoby se poslat dítě stávalo jakýmsi současným rodičovským trendem, čest výjimkám.
Počet dětí a dospívajících v psychologických ambulancích stoupl
Za pravdu nám dává i fakt, že počet dětí a dospívajících za poslední roky v psychologických ambulancích skutečně stoupl. Potvrzuje to i psycholožka, PhDr. Libuša Ščerbová, která k tomuto tématu blíže objasňuje: „V mladším věku dětí jde spíše o podnět ze strany rodičů, kteří nejsou určitým způsobem spokojeni se svým dítětem a chtějí se poradit s odborníkem.“ No na polemiku je i to, zda jde jen o nenaplněné představy rodičů o svých dětech, přičemž děti jsou v nejlepším pořádku. Někdy si ani sám rodič neuvědomuje svůj podíl viny na chování svého dítěte. „Rodič řeší chování dítěte cestou psychologa namísto toho, aby se zamyslel nad tím, z čeho to může vyplývat, případně změnil atmosféru v rodině. Pak třeba iv rodinné terapii odhalit uvedený problém a řešit ho, samozřejmě, pokud rodiče spolupracují, „dodává.
Doba je jiná, ale mladý člověk se pasuje s podobnými problémy jako kdysi
Přestože má každá doba své odlišnosti a okolnosti, kterým se museli mladí lidé přizpůsobovat nebo s nimi smířit, pravdou je, že je vždy trápily i dnes trápí podobné problémy. Už jen samotné problémy s dospíváním, jejich osobní neúspěchy, selhání, zklamání z rozchodů, následně vyrovnáváním se s rozchodem a ztrátou milované osoby, s hledáním nové lásky, budováním si vlastní identity. To zde bylo dříve a není výjimkou ani dnes. Ščerbová k tomu přidává: „Zároveň mladý člověk buduje studiem svou profesionální kariéru, chce si najít dobře placené zaměstnání. Přestože žijí svobodně, mohou cestovat, musí vyhovět vysokým požadavkům doby, soutěžit s ostatními, aby ukázali své kvality, což není vždy jednoduché. „
Inteligence vyšší, ale psychicky křehčí generace
Je to trochu paradox, protože dnešní mladí jsou nepochybně inteligenčně na zcela jiné úrovni, než jsme vůbec byli my, jejich rodiče, prarodiče. Přesto se jeví v mnohém jako ta křehčí generace. Vliv několika sociálních trendů, především sociálních médií, vývoj informačních technologií, to vše jim schopnosti mnohem více prohloubilo, ale jakoby zmátlo jejich nitro. Psycholožka na toto téma uvádí: „Je pro ně přirozené držet krok s vývojem těchto technologií, samozřejmě podle svých schopností. Také mladí lidé hodně cestují, nemají strach pohybovat se v cizím prostředí a komunikovat v cizím jazyce. Přesto může být mladá generace zranitelná a nejistá. Velmi důležité v tomto směru je rodinné zázemí, ze kterého mladý člověk pochází. Pokud je rodina soudržná, pevná, dává dítěti dobrý základ pro vývoj jeho identity a později na založení rodiny, ve které budou fungovat dobré vztahy. Pokud je rodina neúplná, určitým způsobem rozháraných, rodiče nesaturujú dostatečně potřeby dítěte např. tím, že jsou rozvedení nebo pracují v zahraničí a domů docházejí sporadicky, v osobnosti dítěte se může z toho vyplývající nejistota projevit i později v jejich osobním, partnerském či profesním životě. „
Na každé dítě platí jiný metr
Je toto skutečně jen důsledek nesprávné, nedostatečné rodičovské výchovy, v níž buď dítě příliš dusíme, nebo si ho naopak nevšímáme, případně mu vše dovolíme? Mnozí z vlastní zkušenosti víme i to, že dítě můžeme vychovávat nejlepší, jak víme, přesto může být výsledek v negativním slova smyslu pro rodiče nepochopitelný. Které jsou ty správné hranice pro dítě, díky kterým si nebudeme mít co vyčítat?
