Vy jste přišli s nápadem na tuto jedinečnou kavárna jen teď, možná právě přes to nejkritičtější období pandemie koronavirus … to byl trochu risk, ne?
S ideou jsme přišli během první vlny pandemie koronavirus, kdy nikdo netušil, co nás čeká. Ani my. Ale říká se, že odvážnému štěstí přeje, a tak jsme se rozhodli, že se pustíme do nového projektu. Nejprve jsem se mého manžela Andreje s malou dušičku zeptala, jestli bychom si neotevřeli kavárna hned při Chmarošskom viaduktu. Zpočátku nebyl úplně nadšený, protože tomu nápadu něco chybělo. Něco originálního, protože kaváren je na Slovensku množství. Když jsme se však společně dopracovali k celkovému konceptu, bylo rozhodnuto, že jdeme do toho.
A teď je ten koncept netradiční, mimořádně zajímavý a přitahuje pozornost celého Slovenska. Jak přišel?
Andrej pochází z Telgártu a spolu s rodinou tam provozují lyžařské středisko, ale i ubytování a Kolibu pod Kráľovou hoľou. Jak lokálpatrioti ho zlobil zejména fakt, že turisté, kteří si přijdou podívat Chmarošský viadukt, se při něm vyfotí a odcházejí. Nevědí nic o historii této úžasné technické památky, neboť přímo při něm není žádné místo, kde by se zastavily a něco se o této stavbě dozvěděli. Vybudování viaduktů a celé železniční trati Červená skála-Margecany, bylo v době výstavby velmi náročné, spolu na ní pracovalo přes 6000 lidí a více než polovina byla právě místních, což velmi ovlivnilo tento region. Přemýšleli jsme, jak bychom tedy kavárna propojili s viaduktem a celou touto tématikou vlaky a mosty. A co je přece lepší než mít kavárna v samotném vagónu 🙂
Tak jsme se pustili do hledání. Nebylo to snadné, a to i přesto, že mnoho starých vozů je opuštěných a nevyužívaných. Podařilo se nám však jeden najít, shodou okolností docela blízko, v Dobšinské ledové jeskyni. Byl však bez podvozku, o čem jsme si mysleli, že to nebude až takový problém sehnat. Opak však byl pravdou.
Velmi nápaditý je i váš interiér. V tom vám nepochybně pomohlo to, že jste sama interiérová designérka …
Ano. 🙂 Interiér jsem navrhla tak, aby byl laděný do období, kdy se stavěly viadukty a samotná železniční trať. Pokud by to byla moderní kavárna, nemělo by to smysl. Mělo to mít spojitost s historií – jelikož i samotný vagón je historický kousek. Samozřejmě, musela jsem se držet omezeného rozpočtu, neboť my ženy víme často prostřelit 🙂 Myslím ale, že se nám podařilo zachovat vhodný poměr mezi náklady a mými „výstřelky“.
Na čem jsem trvala, bylo vagónové sezení, a tedy klasické zelené koženkové sedačky byly jasná volba. Dále to už šlo samo, a tak u nás najdete tapety, staré dřevěné židle, dřevěné parkety, zlaté rámy a černobílé fotografie. Máme i několik historických artefaktů – pragotron (tabule příjezdů vlaků), kterou využíváme jako menu na zdi, protáčecí hodiny, původní dřevěný nápis Švermova (starý název Telgártu), Železničiarska uniformy, staré vlakové jízdenky. A největším lákadlem hlavně pro děti je model vláčku, který se jezdí uvnitř po celém obvodu vozu. Já osobně mám ráda interiéry, které mají duši, příjemnou atmosféru a které si člověk zapamatuje a věřím, že se nám to tu alespoň zčásti podařilo dosáhnout.
O tom nepochybuji. Co vám na tento nápad říkali blízcí a jak reagují možná samotní hosté?
Děkujeme 🙂 Blízkým se nápad velmi líbí. Naši rodiče nám pomáhali, bez nich by to nebylo. A Andreje otec to celé stavebně zastřešil a zajistil co bylo potřeba, čili jemu jsme vděční, že se to dalo dohromady v tak krátké době, a že jsme mohli otevřít už v létě.
Máme pozitivní ohlasy, všem se nápad i celý koncept propojení s viaduktem velmi líbí. Dokonce se z kavárny stal jakýsi „instaspot“. Chodí k nám i domácí, zpočátku to bylo ze zvědavosti, ale zvykli si na to, že se v „DePuy“ setkají se svými rodinami. A to nás těší, že se tam lidé cítí jako doma.
